Dobrou noc- Creepypasta

20. prosince 2015 v 13:35 | Amphetamine |  Creepypasty
Od ukládání dítěte do postele člověk čeká, že bude pro dítě šťastnou chvilkou. Pro mne, ale znamenalo děs. Zatím co jsou děti, které si při ukládání do postele stěžují, že se ještě nedodívaly na film, nebo nedohrály hru, pro mě byla noc něčím, čeho jsem se opravdu obával. Dodnes je to ukryto někde v hlubinách mé mysly. Jsem člověk zběhlí v přírodních vědách a nemám jak bych dokázal to, co se mi přihodilo bylo opravdu skutečné, také přísahám, že tento zážitek byl pro mne hrůzou. Zažil jsem tehdy strách, kterému se dosud (za což jsem vděčný) nic nevyrovnalo. Pokusím se vám to vše říct. Nechat vás si udělat vlastní názor, ale především budu rád, pokud to ze sebe setřesu.

Už si přesně nevzpomínám kdy to všechno začlo, ale mé obavy z usínáním spadaly do doby, kdy mne rodiče přestěhovali do samotného pokoje. Bylo mi 8 a do té doby jsem žil docela poklidně v pokoji se svým bratrem. Docela pochopitelné, že člověk ve 13ti touží po vlastním pokoji a tak jsem se přestěhoval do ložnice v zadní části domu. Byl to malý, uzký, ale zároveň podivně podlouhlý pokoj. Dost velký pro postel a dvě komody, ale nic víc dalšího. Nechtěl jsem si stěžovat, protože už v mém věku jsem chápal, že nejsme boháči a já neměl žádný vážný důvod být nespokojený, protože jsem vyrůstal v milující a pečující rodině. Bylo to krásné děctví....za dne. Jedno okno hledělo do zahrady, načemž nebylo nic zvláštního, ale během dne působilo světlo vnikající do pokoje váhavým dojmem. Protože můj bratr dostal novou postel, zůstalo mi patrové lůžko, o které jsme se dříve dělili. Přesto že se mi nelíbila představa, žže budu spát sám, byl jsem alespoň rád, že můžu spát na horní palandě, což mi přišlo mnohem dobrodružnější. Z první noci mám podivný stísněný pocit někde v mysly. Ležel jsem na horní palandě a pozoroval figurky z akčních filmu a angličáky na zekeném koberci. Mezi postavičkami na podlaze probíhaly smyšlené bitvy a dobrodružství, ale můj zrak pomale upoutávala dolní palanda.

Jakoby se na pokraji mého zorného pole pohybovalo něco, co si nepřálo být viděno. Palanda byla prázdná, vzorně ustlaná a přeložena tmavě modrou přikrývkou, která zakrývala dva oleželé polštáře. Příliš jsem o tom nepřemýšlel. Byl jsem dítě a zvuk televize utíkající z dolní části domu, mi dodával příjemný pocit bezpečí a klidu. Usnul jsem. Když se probudíte z hlubokého spánku a slyšíte, že se něco hýbe a vrtí, chvíle vám trvá,než si vlastně uvědomíte co se děje. Vaše oči halí mlha spánku, ikdyž jste při vědomí. Něco se bez pochyby pohybovalo v mé blízkosti. Zpočátku jsem nedokázal přijít na to, co. Všude vládla čistě černočerná tma a oknem vnikalo dovnitř dost světla, abych viděl obrysy. Hlavou mi současně proběhly 2 myšlenky. Ta první byla, že rodiče už spí a můj pokoj se utápěl v tichu. Druhá myšlenka patřila podivnému zvuku. Tomu, který mě probudil. Jak jsem se rozmotal z posledních pavučin spánku, nabil zvuk podivnější podoby. I ten nejobyčejnější zvuk může být zároveň nejvíce znepokojující. Chladný vítr v koruně stromu sousedovi kročije v nepříjemné blízkosti, nebo (jak tomu bylo tentokrát) obyčejný zvuk smýkání povlečení. Šustění ve tmě, jakoby se spáč tprve uveleboval na dolní palandě. Ležel jsem v pochybách a snažil se zvuky připsat své představivosti, nebo aší kočce, která hledalaa pohodlný nocleh. Pak jsem si všiml, že dveře pokoje jsou zavřeny stejně, jako když jsem usínal. Možná mě přišla zkontrolovat máma a kočka se vplížila dovnitř.

Otočil jsem se tváří ke zdi a zavřel jsem oči v marné naději že se mi podaří znovu usnout. Jak jsem se otáčel, šustění vespod zmizelo. Nejspíše jsem vyrušil kočku ze spánku, ale rychle jsem si uvědomil, že návštěva na dolní palandě, je mnohem podivnější a děsivější než kočka. Jakoby si návštěvník byl vědom mé bdělosti. Začal sebou divoce házet jako dítě při záchvatu. Slyšel jsem, jak si povlečení zuřivě přetáčí. Pak se mne zmocnil strach. Ne jako pocit ztísněnosti před usnutím. Byla to čistá hrůza. Srdce mi bušilo jako o závod a oči těkaly po místnosti snažící se zachytit něco v plné temnotě. Vydal jsem vzlyk. Jako většina kluků jsem instinktivně zavolal mámu. Uslyšel jsem, jak a druhé straně domu cosi zarachotilo. Ale když jsem vydechl s úlevou že rodiče mi přinnášejí spásu, začala se postel otřásat a narážet do zdi. Jakoby se blížilo zemětřesení a neznámá síla, jakoby se snažila roztrhat povlečení podemnou. Nemohl jsem seskočit dolů do bezpečí, protože jsem se bál, že mě ta věc dole popadne a odvleče do tmy. Tak jsem zůstal na horní palandě a prstvy svíral v dece jako ochranu. Čekal jsem věčnost. Dveře se díkybohu konečně rozrazily a místnost byla zalita světlem, zatím co dolní palada, místem mého nezvaného návštěvníka byla klidná a prázdná. Plakal jsem a máma mě utišovala. Slzy strachu, následovaném slz štěstí se řinuly po mé tváři. Ani po té hrůze jsem jí ale neřekl co se vlastně stalo. Nedokázal jsem to vysvětlit, ale připadalo mi, že ať už ta věc na dolní palandě bya cokoliv, vrátí se, pokud se o ní jen slabikou zmíním. Nevím, zda byla moje panika oprávněná, ale jako dítě jsem cítil, že ta neviděná zloa stále čeká a naslouchá někde blízko.

Máma si lehla na prázdou palandu a slíbila, že tam zůstane až do rána. Má úzkost nakonec odezněla. Přmohla mě únava a já znova usnul, ale byl jsem neklidný a několikrát se probudil za zvuku šustění povlečení. Vzpomínám si, že následujícího dne jsem chtěl být kdekoliv jinde, než v tom úzkém děsivém pokoji.

Byla sobota a já si hrál venku s kamarády. Přestože náš dům nebyl kdovíjak prostorný, měl jsme velkou svazující se zahradu. Často jsme si tam hráli. Většina zahrady byla zarostlá a my jsme se mohli schovávat v keřích, šplhat po stromech a předstaovat si, že podninkáme dobrodružné výpravy do vzdálených zemí. Jakkouli to bylo zábavné, mé oči čas od času zabloudily k malému oknu. Obyčejnému, nenápadnému a nevině vyhlížejícímu. Pro mě ale představovalo průhled do podivné chladné jámy děsu. Ani venku v trávě obklopen úsměvy kamarádů, se mi nepodařilo zahnat děsivý pocit, který se mi sunul po zádech, až mi stály chlupy. Pocit, že něco v pokoji, dychtíc nenávistí mou přítomností mne pozoruje, a čeká. Možná vám to příjde zvláštní, ale když mě rodiče vykázali do onoho pokoje, nic jsem neřekl. Nenamítal jsem, ani jsem si nevymyslel výmluvu, proč tam nemůžu spát. Rozmrzele jsem vkročil do pokoje, vyšplhal na horní palandu a čekal..

Jako dospělí bych se bez okolků svěřil se svým zážitkem, ale v tom věku mi přišlo šílené mluvit o něčem, co nemůžu dokázat. Lhal bych ale, kdybych řekl, že tohle byl mimořádný důvod. Pořád jsem měl pocit, že by ta věc zuřila, kdybych o ní jen promluvil. Je podivné, jak určitá slova zůstávají ukryta před vaší myslí, bez ohledu na to, jak všední jsou. Když jsem té nic ležel vyděšený o samotě ve tmě, došel jsem k jednomu takovému slovu. Všiml jsem si, že v místnosti došlo k jakési zkažené změně. Vzduch zhoustl, jakoby ho něco rozrazilo. Jak jsem pod sebou zaslechl šustění povlečení, zvýšil se mi tep, protože jsem věděl, že se něco OPĚT převaluje na dolní palandě. Slovo, které jsem dávno předtím vytěsnil, mi vyskočilo zbvené veškerých pout a lapalo po vzduchu, jak se zarývalo do mého vědomí. Duch. Jakmile mě apadla ta myšlenka, všiml jsem si, že se můj nezvaý host přestal pohybovat. Povlečení leželo na palandě tiše a nehnutě a pohyb nahradilo něco mnohem zlověstnějšího. Pomalý přerývaný dech, který přehrávala ta věc dole. Představoval jsem si, jak se jí s každým odporným, sýpavým a děsivým nádechem a výdechem plní a vyprazdňuje hruď. Zachvěl jsem se a zadoufal, že ta věc ihned odejde. Dům byl jako předchozí noc zahalen pláštěm temnoty. Všude bylo ticho, až na zvrácené dýchání doposud neviděného návštěvníka.

Ležel jsem v hrůze. Chtěl jsem, aby ta hrůza koečně odešla a dal mi pokoj. Co vlastně chtěla?!
Pak se stalo něco děsivého. Pohnula se. Pohnula se jinak, než předtím. Když sebou házela na palandě, přišlo mi to neúčelné a nepoměrně zvířecí. Tentokrát to byl ale pohyb vědomý, účelný a zjištní. Věc, která tam dole ležela, věc která tam s odhodláním děsí malého kluka, se potichu a nonšalantně posadila. Její pracný a nelidský dech zrychlil. Ležel jsem tam, oči zalité slzami, strach, který nedokážu dostatečně popsat, pulzoval mými žilami. Domníval jsem se, že můj děs nemůže být větší, ale mýlil jsem se. Představil jsem si, jak asi ta věc vypadá. Jak se podemnou vyklání a čeká na nejmenší náznak že jsem vzhůru. Pak se mé představy staly děsivou skutečností. Věc se začala dotýkt dřevěných lišt, na kterých spočívala má matrace. Vypadalo to, že pozorně ohmatává tím, co mohly být prsty a ruce. Pak svou rukou vztekle dloubla do lišty matrace. I skrz vycpávky to bylo cítit. Jakoby mi někdo vrazil prsty přímo do mého boku. Vydal jsem výkřik a ta sýpající a třesoucí se a pohybující věc na dolní palandě odpověděla násilným kymácením postele jko tu noc předtím. Na mou přikrývku dopadl vločky barvy ze zdi, jak se o ní sem a tam třel rám postele. Znovu jsem byl zalit světem, ve kterém stála máma, milující a starostlivá jako vždy a vlídnými slovami mě nakonec utešila. Pochopitelně se mě zeptala co se děje, ale já to nemohl říct. Neodvážil jsem se. Pořád jsem opakoval jen jedno slovo. Sen.

Tento sled událostí se opakoval týdny, ne-li měsíce. Noc za nocí jsem se budil zvukem šustícího povlečení. Pokaždé jsem vykřikl, abych tomu stvoření nedal dostatek času, aby do mě mohlo vrážet prsty a pást se na mě. S každým výkřikem se postel začala otřásat a zastavila se až s příchodem mámi, která strávila zbytek noci a dolní palandě, nejspíš evědoma zlé síly která noc co noc mučí jejího syna. Během té doby jsem několikrát předstíral nemoc a vymyslel si několik nepříliš přesvědčivých výmluv, abych mohl spát u rodičů, ale většinou jsem byl odsouzen k samotě po několik hodin strávené na tom místě osamotě s tou věcí. Časem znecitlivíte jakkoliv je to strašlivé. Přišel jsem k věci, že ta věc mi nemůže ublížit když je v blízkosti máma. O mém otci to jistě platilo taktéž, ale přesto, že mě měl rád, bylo téměř nemožné jej probudit.

Po několika týdnech jsem si na svého nočního hosta zvykl. Nepovažujte to za projev přátelství, nemohl jsem tu věc vystát! Pořád jsem se jí bál a téměř jsem nedokázal vycítit její touhy a osobnost, pokud se tomu tak dá říkat, naplněnou zvrácenou nenávistí a zevšeho nejvíce toužící po mě. Mé největší obavy se naplnily v zimě. Dny se krátily a tma poskytovala té stvůře více času. Pro mou rodinu to byla náročná doba. Stav babičky se po dědově smrti zhoršil. Máma se snažila co mohla, aby babička neztrácela kontakt s rodinou, ale stařecká demence je krutá choroba, co člověka den za dnem okrádá o vzpomínky. Poté už nepoznávala nikoho z nás a bylo jasné, že jí musíme svěřit do pečovatelského domova. Babička prožila několik náročných nocí a máma se rozhodla spát u ní. Mám babičku rád a je mi líto, nad jakým stavem skončila. Ale mé prví myšlenky nepatřily jí, ale tomu, co by můj noční návštěvník mohl udělat, kdyby se dozvěděl, že je máma pryč. Její přítomnost bylo jediné u čeho jsem byl přesvědčen, že mě drží z hrůzyplného dosahu té věci. Toho dne jsem přiběhl domů ze školy a v okamžiku sundal ze podní palandy povlečení a matraci, odstranil lišty a přidal do rámu postele starý stůl, komodu a několik židlí, které jsme dříve měli schované. Tátovi jsem řekl, že si stavím kancelář, což mu přišlo milé, ale já nehodlal riskovat, že té věci poskytnu jediný další nocleh. Když padal tma, ležel jsem tam s vědomím, že je má matka pryč. Nevěděl jsem co mám dělat. Jediné co mě napadlo, bylo vplížit se do její šperkovnice a půjčit si malý rodinný kříž, který jsem tam jednou zahlédl. Má rodina nebyla zrovna věřící, ale v tom věku jsem stále věřil v boha a dufal že mě bude chránit. Přestože jsem byl plný strachu a nervozity, s křížem v ruce pod polštářem jsem se pokoušel usnout. Doufal jsem, že se ráno probudím bez vyrušení. Naneštěstí byla tahle noc nejstrašnjší ze všech.

Pomalu jsem se probudil. Místnost byla zahalena do tmy. Když se mé oči přizpůsobili, viděl jsem okno, stůl, zdi, hračky na polici a dodnes se při té vzpomínce třesu. Neslyšel jsem žádné zvuky, žádné šustění povlečení, žádný pohyb. Místnost vypadala bez života a přesto nebyla prázdná. Noční návštěvník, nevítaný, sýpající a naplnění nenávistí, který mě noc za nocí děsil, neby+l na spodní palandě. Byl v mé posteli.
Otevřel jsem ústa abych zakřičel, ale nemohl jsem. Čirá hrůza mi vzala hlas. Ležel jsem bez pohnutí. Pokud jsem nemohl křičet, nehodlal jsem dát najevo, že jsem vzhůru. Zatím jsem ho nespatřil, pouze jsem ho cítil. Viděl jsem jeho obrysy, cítil jeho přítomnost, ale neodvážil jsem se na něj podívat. Jeho váha spočívala na mém těle. Nikdy na ten pocit nezapomenu. Pokud řeknu, že jsem takhle strávil hodiny, nebudu přehánět. Ležel jsem tam bez pohnutí, v temnotě, vyděšený. V létě by už touhle dobou bylo světlo, ale sevření zimi je dlouhé a já věděl, že do úsvitu zbývají hodiny. Do úsvitu, po kterém jsem TOLIK toužil. Byl jsem od přírody nesmělý, ale dospěl jsem v okamžiku, když jsem už déle nemohl žít pod tím zvrácený stvořením. Strach vás někdy unaví, otupí a připaví vás o vaše vlastnosti. Musel jsem se dostat z té postele. Pak jsem si vzpoměl. KŘÍŽ! Má ruka stále spočívala pod polštářem, ale byla prázdná. Pomalu jsem pohl zápěstím abych jej našel a snažil se nevydat žádný zvuk, ale neby tam. Buď jse jej shodil z postele, nebo... neodvažoval jsem se na to ani pomyslet. Bez krucifixu jsem přišel o všechnu naději.

I v takovém okamžiku člověk ví, co je to smrt a já se jí neuvěřitelně děsil. Věděl jsem, že v té posteli zemřu, pokud v ní budu ležet, spát a nic nedělat. Musel jsem odejít z pokoje, ale jak? Seskočit z postele a doufat, že dojdu ke dveřím? Co když je rychlejší než já? Nebo pomale vyklouznout z horí palandy doufaje, že nevzbudím svého strašlivého společníka? Když jsem si uvědomil, že sebou neházel, zatímco jsem hledal kříž, začaly mě napadat nejpodivnější myšlenky. Co když spí? Od chvíle co jsem se probudil, ta věc ani příliž nedýchala. Možná odpočívala v radosti, že mě už konečně dostala. Že jsem konečně v jejím sevření. Nebo si semnou možná pohrávala. Koneckonců to dělala po bezpočet nocí a teď mě držela přitisklého k matraci bez matky, která by mě mohla chránit. Možná jen čekala šetříc si své vítězství do chvíle, jako zvíře pasoucí se na kořisti. Zkusil jsem se nadechnout tak zlehka jak to jen šlo a sebrat odvahy, kolik to jen bylo možné. Pomalu jsem natáhl pravou ruku k přikrývce a začal jí od sebe odstrkovat. To co jsem pod ní našel, mi způsobilo skoro zástavu srdce. Neviděl jsem to, ale jak jsem odhroval deku, drhla o něco hlakého a studeného. Něco, co musela být bezpochybnně vychrtlá ruka. V hrůze jsem zadržel dech. Byl jsem si jistý, že ví, že jsem vzhůru. Nic. Nepohnulo se to. Bylo to jako mrtvé. Po chvíli jsem sjel rukou dále pod deku a ucítil vyzáblé, špatně tvarované předloktí. Má sebedůvěra a téměř zvrácená zvědavost rostly. Jak jsem se sunul dál k nepoměrně objemnějšímu nadloktí. Paže ležela napražená na mou hruď a ruka spočívla na mém levém rameni. Jakoby mě ta věc popadla ve spánku. Došlo mi, že tou vyzáblou končetinou musím pohnout, abych mohl uniknout z jejío sevření. Z nějakého důvodu mě dotek roztrhaného oblečení na ramení toho nočního vetřelce zastavil v mém záměru. V hrudi i žaludku se mi znovu usadil strach když jsem zhnuseně cukl rukou poté co jsem nahmatal mastný nepravidelný vlasový porost. edokázal jsem se dotknout obličeje, ale dodnes myslím na to, jaký asi musel být.

Dobrý bože! Pohnulo se to! Mírně, ale jeho sevření mého ramene zesílilo. Slzy se nedostavovaly, ale bože, ja kse mi chtělo plakat...Jak se jeho ruka a paže znovu sevřely, má pravá noha sjela po chladé zdi, na které postel stála. Ze všeho, co se mi v tom pokoji přihodilo, bylo tohle nejstrašnější. Všiml jsem si, že věc, která mě svírala a užívala si pocit děcké posteli na mě nespočívala zcela. Vylézala přímo ze zdi, jako pavouk lezoucí z hnízda. V tom mžiku se její sevvření změnilo z pomalého utahování v náhlé zmáčknutí. Zatáhla a chňapla po mých šatech ve strachu, že příležitost brzy pomine. Vzpíral jsem se, ale bez masa a kůže byla příliš silná. Hlava se zvedla a svíjela se pod přikrývkou. Došlo mi, že se mě snaží zatáhnout do zdi. Bojoval jsem o holý život. Plakal jsem! Tehdy se mi vrátil hlas. Křičel jsem, ale nikdo nepřicházel. Poté jsem si uvědomil, proč ta věc tak náhle udeřila. Proč se mě musela zmocnit právě teď. Oknem, které představovalo zlou vůli, pronikala naděje. První paprsky slunce. Zápasil jsem. Věděl jsem, že pokud vytrvám, odejde. Jak jsembojoval, vetřelec se začal sápat na mou hruď s hlavou lezoucí z podpřikrývky. Sýpal, kašlal a chropťěl. Napamatuji si, jaké rysy ten obličej měl, jen si vybavuji dech. Skažený a chladný jako led. Když se slunce vydrápalo na obzor, zalilo se to místo hrůzy denním světlem. Omdlel jsem, zatímco mě vyzáble prsty svíraly kolem krku a snažily se ze mě vymačkat holý život. Probudil mě táta když mi nabízel snídani. Zázračný výjev. Prožil jsem nejstrašidelnější okamžik svého dosavadního života. Svou postel jsem odsunul od zdi a postavil mezi ně nábytek. Byl jsem přesvědčen, že to té stvůře zabrání a že mě neodvleče.

Uběhly týdny

Jedné chladné noci co jsem se probudil za hluku, který způsobovalo divoké chvění nábytkustojícího na původním místě. Byljsem si jistý, že slyším vzdálené sýpání přicházející ze zdi pomalu se vytrácející. Nikdy jsem svůj příběh nikomu nepověděl. Dodnes se budím se studeným potem za zvuku šustění, nebo sýpáním vyvolané nachlazením. Nikdy nespím u zdi. Nazvěte to třeba pověrčivostí, nemůžu vylouči obyčejná vysvětlení, jako spánkovou paralýzu, halucinace, nebo příliš bujnou fantazii. Jedno ale říct můžu. Další rok jsem dostal větší pokoj na druhé straně domu a moji rodiče se přestěhovali do toho podivně dusivého pokoje. Tvrdili, že nepotřebují velkou ložnici, jen místo pro postel a pár věcí.

Vydrželi 10 dnů.
11tého jsme se stěhovali
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama