Im sorry Paul! -Creepypasta

5. září 2015 v 13:39 | Amphetamine |  Creepypasty
///Ahoj

Právě jsem vytvořil účet na této wiki. Říkám si Maik-Maier a jsem z toho, co je nyní Spolková republika Německo, takže moje angličtina může být trochu zvláštní a špatná. Je mi líto, že vám nemohu říct příběh, v mém mateřském jazyce.

Ale já prostě musím říct, že jsem moc rád, že jsem našel tento web! Místo plné příběhů jako třeba nepravděpodobné a nepříjemné jako jsem já.

Jsem rád, že jsem konečně našel místo, kde bych mohl svobodně mluvit a kde mi lidé budou věřit. Je asi nejlepší začít od začátku. Ich erzaele euch alles von Anfang.(Překlad něm. věty: Řeknu vám vše od začátku!) Nenávidím televizi. Je to odporné!//////

No, narodil jsem se v roce 1981 v Lipsku, kdy město bylo ještě část komunistického východního Německa. I tak jsem byl jen dítě. Pamatuji si mnoho věcí z minulosti. Vzpomínám si, jak šedá města vypadala nudně.Vzpomínám si na tvrdou práci. Byl jsem nemotorný často jsem plakal, takže jsem přirozeně nebyl velmi populární jako ostatní děti v mé skupině. Ale pamatuji si, že jsem měl přítele, Paul. Mluvil se mnou po "zhasnutí" a někdy mi pomáhal s domácími pracemi. Samozřejmě jsme měli i školu. Ale pro nás to nebyl velký rozdíl. Učili nás byti stejnými muži, kteří také dohlíželi na naší práci.Lekce byli velmi přísné a museli jsme si zapamatovat nespočet faktů o socialismu, o naší Vaterland (dalo by se přeložit i jako Fatherland) a o uniformách a řadách zemí NATO. V naší třídě byl obrovský obraz Ericha Honeckera(komunistický politik). Vypadal tak, jak jsem si vždycky představoval dědečka. Na rtech měl jemný úsměv. Myslím, že musel být opravdu milý člověk.

Nepomatuji si žádnou hračku co jsem měl. Rád bych se díval na televizi jen jednou týdně, a sedět v přední části velké, černé a bílé obrazovky bez odměny. Nutili nás se na to dívat. Místnost s lavicemi byli vždy zamčené, a učitel stojící za námi měl hůl, takže nikdo z nás neodvážil odvrátit zrak od obrazovky. Naučil jsem se číst až mnohem později, ale učitel vždycky přečetl titulní kartu s poněkud drsným hlasem: "Ohne Fleiss kein Preis" (Bez práce nejsou koláče) Bylo to loutkové představení s velkými pěnových loutkami, s kterými zjevně hýbali lidi pod ním. Jejich plastové oči v roli mechanických důlků byly děsivé velké. Hovoříme-li "po zhasnutí", říkali jsme jim "Nemrkající". Nikdy nemluvily. Místo toho, komunikovaly s gesty. "Žádne dítě na světě to nemůže pochopit", řekl jednou učitel. Byla tam: červená loutka, černá loutka a jedna fialová, ale nezdálo se, že se od sebe příliš liší s ohledem na charakter.

Děj většinou sestával z loutek, které vysvětlují určitou práci, jako: kopat přes kus zahrady, jak zamést pokoj nebo jak správně nést kbelík s uhlím, a takové věci. Loutky měly opravdu nepřirozené pohyby. Spolu s nimi, tam byly vždy některé skutečné děti, kteří se snažili dělat stejnou práci, ale nepodařilo se jim to. Sebraly kbelík nebo rýč, ale nepronikly do půdy dostatečně hluboko. Když se to stalo, tak se to stalo v nějakém místě, tak loutky zakroutily svýma hlavama a otočily své velké, plastické oči. Pak to pokračovalo trestáním děti s nástroji a pěnovými pěstmi, dokud děti neležely stočeny do klubíčka na podlaze jeviště pláčíc a krvácejíc. Samozřejmě to nebylo skutečné! Pavděpodobně to bylo jednání nějaké animace.Zeptal jsem se na to učitele, a ten byl prapodivně nesvůj. Herr Walther byl učitel, kterému jsem mohl vždy věřit. Nebyl o nic méně přísný než ostatní učitelé, samozřejmě. Ve skutečnosti se velmi rozzlobý, když někdo udělá něco hloupého. Ale vždycky jsem cítil, že pro nás chce to nejlepší. Jednou dal Paulovi půlku banánu jako dárek!! Také nám zakázal striktně zabloudit do chatek za našemi koleji a k mému poznání, žádný chlapec neporušil tento řád.

Muselo to být nějaký čas před mojich osmých narozeninách, když jsem se dostal do rukou čokoládu. "Milka"řekl, že je to krásná značka, bílými písmeny na fialové zemi. Raději nebudu popisovat, jak jsem dostal tento poklad. Hanba. Nerozdělil jsem se s Paulem. Místo toho, jsem jí schoval za trubky na wc. Paul to tak jako tak zjistil. Byly tam věci, které nikdo nemohl v těchto dnech schovat. Bojovali jsme o tu čokoládu. Rozbil jsem mu o hlavu vemi těžký kbelík a on zlomil jeden z mých prstů. Zanedlouho držel Paul rozpadající se kousky čokolády v ruce. Byl daleko silnější a rafinovanější než já. Utekl jsem se slzami v očích, le jakmile jsem utekl na toaletu, tak jsem viděl jednoho z učitelů vstupující z druhé strany. "Unerhoert!" (omlouvám se, nikde jsem nenašla, jak se tohle slovo překládá, ale nejspíš to bude něco jako zloděj.) Slyšel jsem ho křičet zevnitř. Takže jsem věděl, že Paul čokoádu nestihl ukrýt. Byl odtáhnut ven a samozřejmě jsem věděl, že Paula už nikdy v životě nemusím vidět.

Mýlil jsem se! Viděl jsem ho znovu! V černobílé televizi, jako součást bezbožných loutkových show v televizi. Seděli jsme v pokoji a koukali se, jak černá loutka trhá Paulovi ucho za to, že přibil stojan na boty moc rychle. Učitelé ztichli a začali jsme se bát. Začali jsme dýchat..hlasitě dýchat. Později ten den mě pan Schneider požádal v soukromí, jestli nevím, odkud vzal Paul tu čokoládu. Začal jsem plakat, což panu Schneiderovi, jako odpověď stačilo. Zatím co smutně zavrtěl hlavou mi řekl, že nebude mít jinou možnost, než mě napsat na papír na příští měsíc těch věcí, které nám nikdy detailně nevysvětlil. Ale mohl jsem hádat, co tím myslí. Další dny jsem nemohl ani spát...ani sekundu ne, jak jsem si to pamatoval. Když jsem ležel v temném pokoji na kolejích, aniž by někdo šeptal o mých obav, jsem kousnul do svého polštáře, znovu a znovu. Neodvážil bych se křičet nahlas.

Tyhle bezsné noci museli být na konci října. Na začátku listopadu v roce 1989 náš ústav byl zařen. Spěšně nás předali pěstounům a nikdo mi něřekl něco o tom, kde ostatní děti. Takže jsme téměř okamžitě ztratili strany navzájem.

Ale dobře, co můžu říct? Vyrůstat v Lipsku bezprostředně po sjednocení bral dech. Den a noc jsem se snažil dostat ven všech těchto úžasných nových věci. Vše bylo nové. Všechno to tam bylo nové. Nemůžeš si to představit. Myslím že opravdu nemůžeš! Teď jsem dospělí člověk. Bydlím v překrásném barevném městě. Mnoho lidí nás chodí navštívit, a to i z USA! . Leipzig ist immer eine Reise Wert! (Lipsko vždy stojí za návštěvu!)Nechci být zatížený o mé minulostí to, co jsem si říkal tak často. Chci žít. Dokonce jsem si koupil televizi. Tyto multi-barevné, Gay televizní pořady jsou dnes úžasné. Miluji Star Trek a 7th Heaven nejvíce! A máme i místní televizi. V Německu každá spolková země má svou vlastní stanici.
Ale během zahradnické výstavy na Mitteldeutscher Rundfunk jsem si všiml chyby. Byla tam díra v půvabné květinové "kapce" Dveře zůstali na place otevřené. Na okamžik, jen na chvíli jsem ho viděl, jak tam stojí. Paul stál v tšch tlumeně osvětlených dveřích. Bylo to 20 let, ale já nikdy nezapomenu na jeho tvář. Hostitel přehlídky dál mluvil o narcisech, zatímco povídal,se mi všechno stalo jasné.

Oni ještě mají Paula po všech těch letech! Tyto bastardi! Všichni jsou stále na starosti a jsou všude. Nyní to mohu vidět! Vidím začarovaný, černý sešitek v ruce dopravní policista. Vidím sebejistý úsměv na tváři železničního úředníka, když musím krok před jeho stánkem zakoupit jízdenku. Kupuji své vstupenky na stroji a v kapse mám zbraň. Snaží se mě oklamat samozřejmě. Oni mi poslal dopis, elegantní a zdvořile mě informovali, že někdo bude muset přijít do mého bytu pro kontrolu elektroměru. Ale budou překvapeni, když to zkusí!

Takžéé tohle je konec další creepypasty. Omlouvám se, že překlady creepypast nebyly často. Vůbec jsem na to neměla náladu, a proto jsem dneska vybrala nějakou delší creepypastu na překlad. No nic..doufám že jsem to alespoň trošku přeložila srozumitelně a že jste to pochopili z mého překladu :D :).
zdroj: Creepypasa wiki
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama