NoEndHouse-Creepypasta část 3.

1. května 2015 v 16:10 | Amphetamine |  Creepypasty
Nekončící dům část 3.

Chtělo se mi brečet. Kleknout si na kolena. Říkal jsem si : ,,Jsem konečně venku z pekla!"
Už mě nezajmá odměna. Když jsem se otočil, viděl jsem, že dveře kterýma jsem prošel byli vchod. Nastoupil jsem do dveřích svého auta a odjel. Dal bych si sprchu. Jak jsem se dostal domů, cítil jsem s blbě. To štěstí, že jsem opustil ten dům jaksi zmizelo a zase jsem dostal podivný pocit. Vešel jsem ke vchodovým dveřím svého domu a šel jsem do svého pokoje. Na posteli ležela má kočka Pascevil. Byla první živá věc kterou jsem dlouho neviděl, tak jsem jí pohladil. Zamňoukal a otřel se o mě. Nikdy se takhle nechoval. No a co...je to stará kočka. Skočil jsem do sprchy a připravil jsem se na něco, co bude noc bez spánku.

Dal jsem si sprchu, šel do kuchyně si dát něco k jídlu. Poté jsem šel ze schodů a šel jsem do obýváku. To co jsem viděl,byol navěky vpáleno do mé mysli. Moji rodiče leželi na zemi. Byli nazí, mrtví a potřísnění krví. Byli zmutováni do nepopsatelných stavů. Na jejich hrudi byli jejich hlavy a koukali s úsměvem přímo na mě! Pozvracel jsem se a potom jsem brečel v naše obýváku. Nevěděl jsem jak zemřeli.Nebydeli semnou. Pak jsem to videl. Dveře, které tam dřív nebyli. BYLA NA NICH VYŠKRÁBANÁ 8 S KRVÍ!!! Byl jsem pořád v tom domě! Stál jsem v mém obýváku, ale ve skutečnosti jsem byl pořád v tom domě.V místnosti 7. Tváře těch obličejů se smáli. Když jsem si to uvědomil, tak ještě víc. Jejich koutky se roztáhly. Nebyli to oni...vypadali jako oni, ale nebyli. Přešel jsem je. Věděl jsem, že musím jít dál. Nesmím se tím zabívat. Ty obličeje se mi dostaly znovu do hlavy a pozvracel jsem se znovu! Málem jsem skolaboval. Zase to mručení! Bylo hlasitější než předtím! Doslova se trhalo stěnami. Padaly obrazy a já jsem se držel a šel jsem. Nejdřív jsem šel pomalu kolem těl blíže ke dveřím ale nemohl jsem jít. Vše se hrozně třáslo. Stěny se sypaly a tváře se usmívaly více a více. Jejich oči mě následovaly

Otáčely se zamnou. Tak jsem šel dál. Měli vykloubené prsty ruce...vše. Pořád jsem slyšel jejich hlasy. Otevřely pusu, a snažily se mě chytit za nohy. Šel jsem dál! Rozevřel jsem dveře číslo 8 a zavře je!! Tenhle zkaženej dům!!! Proč jsem sem chodil?! Měl jsem poslechnnout Petera. Než jsem sem vešel, podceňoval jsem tenhle NoEnd house. Vše bylo už jen horší a horší. Místnost 8...byla zase jako kopie místnosti 3 a 6. Prázdná židle....teda vlastně teď nebyla prázdná. Tentokrát na ní seděl člověk. Nevěřil jsem tomu, ale pak jsem si uvědomil, že je to asi pravda ten člověk co tam sedí.....jsem já. David Williams....Přesně já...nebyl to žádný dvojník nebo tak. Byl jsem to prostě já. Šel jsem blíž. Kouknul se na mě a brečel

To: ,,Prosím nedělej to, neubližuj mi!"
Já : ,,Co? Kdo jsi? Neublížím ti"
To: ,,Ano, ublížíš!" Brečel dál
To: ,,Ublížíš mi, ale já nechci abys mi ublížil"

Seděl s nohama nahoře a začal se kývat dopředu a dozadu.
Já : ,,Kdo jsi?"
To : ,,Ublížíš...pokud chceš odejít, musíš mi ublížit."
Já: ,,Proč to říkáš? Můžeme to nějak vyřešit. Uklidni se!"

A potom jsem to viděl. Má stejné oblečení jako já, až na to, že tam má vyrito číslo 9!
To : ,,Ublížíš mi...vím že mi ublížíš protože musíš, ALE JÁ NECHCI!"

Moje oči nemohli zpustit pohled z jeho čísla na hrudi. Věděl jsem přesně co to je! První dveře byli normální. Ale každé další byli o něco komplikovanější. 7 jsem si sám vykrájel, 8 byli krví mích rodičů, ale tyhle...byli na osobě ŽIVÉ OSOBĚ a co bylo horší, ta osoba vypadala stejně jako já.
Já : ,,Davide?"
To: ,,Ublížíš mi."
Byl jsem to já. Dokonce stejný hlas, ale on byl devítka. Možná budu muset zabít sám sebe!
Pár miunt jsem jen stál a on brečel. Věděl jsem že tentokrát budu muset použít novou taktiku. Pod židlí byl nůž.
K tomu noži byl cedulka : ,,Davidovi od manažera".
Cítil jsem se blbě. Chtělo se mi zvracet. Ten druhý David stále brečel.
Jak vědí mé jméno? Jak mohli vědět jak vypadají mí rodiče? Jak ví, jak vypadá můj domov?!
Z nějakého důvodu jsem si vzpoměl na Petera. Domluvil to? Co dělal on, když viděl sedět Petera na této židli. Pobodal ho? Vzal jsem ten nůž a ten druhý David ztichnul. Zvednul jsem nůž a držel ho.
David byl stále klidný a usmál se. Nevěděl jsem jestli se bude smát, nebo jestli na m zaútočí. Nevěděl jsem co plánuje.
To: ,, Teď...teď ti ublížím...a ty tu zůstaneš!"
Neodpověděl jsem. Jen jsem ho pobodal. Díval se na mě vyděšeně. Bylo to, jako koukat se do zrcadla. Mručení se vrátilo. Tentokrát bylo nízké a daleké. Pobodadl jsem ho zkrz a najednou tma. Bylo to jako bych padal. Temnota kolem mě byla zase jako nic. Ale nebyla to taková temnota jako v místnosti 4. Tahle byla divna. Nebyl jsem si jistý jestli padám nebo ne. Neměl jsem žádnou váhu ani kontrolu nad svým tělem. Najednou jsem cítil smutek. Měl jsem deprese, jako bych udělal sebevraždu. Do mysly se mi dostaly rodiče...co se s nimi stalo. Přemýšlel jsem nad tím, jak jsem se k tomu dostal.

Potom jsem to vzdal. Spadl jsem do bezvědomí a prostě padal. Stratil jsem všechny smysli. Necítil jsem ani sám sebe. Neměl jsem kontrolu nad svým tělem. A tohle bylo peklo. Všechny místnosti byli peklo. Pak z ničeho nic světlo. Něco jako světlo na konci tunelu. Cítil jsem podlahu pod míma nohama. Vrátily se mi smysly. Šel jsem proti světlu. Ze světla se staly dveře. Prošel jsem jimi a našel jsem se tam, kde to začlo. Recepce NoEnd housu. Bylo to stejnéé tak, jak jsem to opustil. Pořád prázdná a dekorovaná těma ozdobama. Nevěřil jsem tomu. Koukal jsem kolem sebe abych našel další číslo. Na stole ležela obálka s mím jménem. Bylo tam napsané : ,,Davide Williamsi, gratulujeme ti, dokázal si se dostat na konec tohoto domu. Prosím vem si svou odměnu."
Bylo tam 5 stodollarovek. Nemohl jsem se přesat smát. Pořát jsem se smál. Vypadalo to jako hodiny. Smál jsem se když jsem vešel do dveří svého auta. Smál jsem se když jsem jel domů. Smál jsem se, když jsem zastavil v své garáži. Smál jsem s když jsem otevřel své dveře....smál jsem se....když jsem viděl...malou desítku....vykrájenou ve dveřích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mývál mývál | 25. července 2016 v 19:52 | Reagovat

bru-tál-ní

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama